Doyle Brunson: legenda mezi legendami - 3. díl

Ve chvíli, kdy Doyle Brunson poznal Sailora Robertse a Thomase Austina Prestona (aka Amarilo Slima), začala pro tuto trojici nová životní etapa. Všichni tři dali dohromady své vyhrané úspory a jako partneři začali s tímto, na svou dobu, velmi slušným bankem objíždět jihozápad USA. Tradičními zastávkami byla místa, kde se hrál poker s nejvyššími sázkami.

autor: Dominik Koukal, zahraniční zpravodaj Poker24.cz v Las Vegas, USA

V té době byli Doyle a Sailor pravděpodobně nejlepšími hráči v Texasu. Amarillo Slim oba tyto pokerové mistry vhodně doplňoval. On jediný se ovšem upínal i na jiné druhy hazardních her. Zatímco Doyle se Sailorem hrávali takřka denně, Amarillo Slim byl jako hráč hodně vybíravý a často čekal na vhodnou příležitost ke hře. Když ale poznal slabé hráče, dokázal toho dokonale využít. A je to právě Amarillo Slim, jehož životní osudy budou námětem pro film, jehož natáčení připravuje na příští rok nikdo jiný, než Miloš Forman! Taky se tak těšíte?:-)

Počátky moderní pokerové strategie

Každý den probíral Doyle se Sailorem celé hodiny různé herní situace, se kterými se u stolu setkali. Analyzovali jednotlivé partie, rozebírali hráče a jejich strategii. A to byla velmi náročná a vyčerpávající činnost. Posuďte sami.

„Tenkrát v těch dobách nebyly počítače, internet, odborné články a magazíny“, vzpomíná Doyle. „Propočítávali jsme všechny matematické aspekty hry a začali je používat ve chvílích, kdy ostatní hráči hráli pouze intuitivně. Oproti dnešním možnostem, šlo tenkrát všechno daleko pomaleji. Rozdávali jsme stovky a tisíce náhodných partii a potom zdlouhavě analyzovali startovní kombinace. Dnes se správné základy naučí každý začátečník velmi rychle. Stačí si přečíst několik odborných publikací a máte ty nejlepší základy. Od samého začátku víte, jak správně hrát jednotlivé kombinace a specifické situace. Tím vším jsme se my museli dlouho a pracně prokousávat.“

I legendy se od někoho musí učit

Kromě těchto společně trávených hodin se Sailorem měl Doyle ještě jeden nevyčerpatelný zdroj informací. Byl jím Johny Moss. V té době absolutní světová špička, ne-li vůbec nejlepší světový hráč. Právě jeho dokázal Doyle nekonečné hodiny detailně sledovat při hře a později toho dokonale využít ke zdokonalení vlastních dovedností.

„Johny byl v té době naprosto fenomenální hráč. Když mu bylo kolem 50, byl pravděpodobně na svém vrcholu a řeknu vám, že to byl asi nejlepší hráč, jakého jsem kdy viděl. Ale pak, jak stárnul a šlo mu na 70 a 80, všechno to postupně ztratil a ti, kdo ho neznali z dřívější doby, začali říkat, že není zas tak dobrý a že kolem jeho osoby kolují přehnané legendy. Ale já vím, že byl nejlepší ze všech. Já sám se teď dostal do věku, kdy mě pravděpodobně čeká podobný pád“, vzpomíná Doyle na svůj velký vzor.

První pokus o dobytí Las Vegas

Doyle, Sailor a Slim postupně budovali svůj bank. Spolupráce se vyplácela. Navzájem si kryli záda, dokázali ubránit své peníze i ohlídat se navzájem proti nepoctivé hře oponentů. A jak se říká, s jídlem roste chuť. Stále častěji mezi sebou mluvili o Las Vegas. Lákala je možnost dostat se k té nejvyšší možné hře, zúročit léta zkušeností a své úspory rozmnožit mnohem rychleji.

V roce 1964 měli všichni tři k dispozici na tu dobu neskutečných 160 000 USD a shodli se na tom, že nastala ta správná chvíle. V Las Vegas bylo jediné místo, které nabízelo skutečný high stakes poker (poker s vysokými sázkami). Bylo to v dnes již neexistujícím kasinu Dunes. Jedině tam jste v šedesátých letech mohli hrát hru s blindy 500/1000 a ante 100 USD. Tyto částky byly v polovině 60. let obrovské. Ostatně pro většinu pokerových hráčů by byly i dnes, při úplně jiné hodnotě dolaru.

V této hře u stolů nečekal nikdo jiný než ti nejlepší z nejlepších tehdejšího pokerového světa. V čele stál velký boss Dunes, Syd Wyman, a dalšími pravidelnými účastníky, kteří čekali na nové oběti, byli např. Sarge Ferris a Puggy Pearson.

„V některých momentech jsme tenkrát měli dojem, že jsme se stali obětmi rafinované podvodné hry, ale nebylo tomu tak“, říká o debaklu, který následoval Doyle. „Hlavně Puggy Pearson měl tenkrát až neuvěřitelné štěstí. Shodou okolností si ho vybíral právě ve chvíli, kdy jsme s ním zasedli ke stolu my. Přišli jsme v neuvěřitelně krátké době téměř o všechny naše úspory.“

Přesto, že to byla tvrdá a krutá lekce, Doyle si dobře všiml toho, že jeho oponenti nebyli nijak mimořádně zkušení a správně odvodil, že byl prostě v nesprávný moment na nesprávném místě. Dobře se ze svého prvního nezdaru v Las Vegas poučil a své poznatky využil po pár letech, kdy se do výhně Nevadské pouště vrátil, aby se stal pokerovým králem.

Konec velké trojky

Brzy po této katastrofě se partnerství Doyla Brunsona, Sailora Robertse a Amarilo Slima rozpadlo. Částečně ze zklamání, částečně proto, že si už všichni tři neměli navzájem co dát a byl čas vykročit dál každý svou vlastní cestou. Mnozí z vás si pomyslí, jak krutě si zahrál osud s touto trojicí. Někteří možná kývnou uznale hlavou nad tím, jak se z toho všichni tři dokázali obdivuhodně vzpamatovat a nenechali se dostat až na úplné dno. Realita je ovšem jiná. Pokud už jednou umíte hrát poker tak, jak Doyle, Sailor a Amarillo Slim, nikdy z vás nemůžou být žebráci. Byla jen otázka času, kdy si každý z nich nastřádal solidní sumu k dalším pokusům v opravdu velkých hrách.

Příliš bohatý invalida na výsluní

Doyle se na konci šedesátých let naopak začal potýkat s trochu jiným problémem. Se svojí rodinou žil nadále v Texasu, ale jen těžko mohl utajit výši svých příjmů. Byl schopen vydělat pokerem takové peníze, že mezi svými farmařícími sousedy žil vysoce nad poměry. Ke zdůvodnění svého bohatství používal různých kliček a vytáček, mluvil o vysoké pojistce za svou částečnou invaliditu atd. Až začátkem let sedmdesátých, kdy už jako absolutní pokerová hvězda hrával téměř výhradně v Las Vegas, problém se svými příjmy přestával řešit. Bylo to v době, kdy se o pokeru začalo poprvé hovořit jako o hře založené na zkušenostech, znalostech a talentu. Bylo to v době, kdy se schylovalo k velkému třesku, v době, kdy se blížil zrod nového pokerového věku.

WSOP č. 1

Jako jeden z nejlepších hráčů byl u toho, kdy se v Las Vegas začala rodit myšlenka založit tradici turnaje, ve kterém se utkají nejlepší z nejlepších o titul šampióna. Nejlepší hráči Ameriky se scházeli rádi. Hodně se popichovali, kdo je vlastně nejlepší a přesně to nedalo spát Jacku Binionovi. V roce 1970 otevřel tento nevadský milionář ve svém kasinu oficiální poker hernu a vpustil do ní veřejnost. V tom samém roce zaranžoval první veřejný turnaj nejlepších z nejlepších. O titulu tenkrát rozhodovali samotní hráči, ale na nátlak medií se již v následujícím roce hrálo podle předem přesně daného schématu a World Series of Poker (WSOP) byla na světě!

Doyle byl od prvních okamžiků u všeho podstatného, co se v tomto „novém“ pokerovém světě událo. V těch dnech také definitivně opustil se svými přáteli tajné herny a uzavřené, skryté pokerové stoly a vrhly se před objektivy kamer a fotoaparátů jako noví hrdinové, jako nové mediální hvězdy.

Pokračování příště